V uplynulých dnech všichni pokrokoví lidé této planety si
připomněli 60. výročí porážky fašismu, které mohlo být dosaženo díky
sebeobětování desítek milionů komunistů a antifašistických bojovníků v celé
Evropě. Nikdo nemá právo vymazat z paměti kohokoli tento vítězný den, který nám
darovaly obrovské oběti především sovětského lidu. Mohlo k němu dojít na
základě převahy socialistického politickoekonomického systému a také díky
vedení VKS(b) v čele s J. V. Stalinem.
Žádné falšování historie nedokáže vymazat z paměti lidstva
stalingradskou epopej, blokádu Leningradu, boj o Moskvu, bitvu v kurském
oblouku, obranu Sevastopolu aj., nemůže očernit nesčetné oběti komunistů
Sovětského svazu, Evropy a celého světa. Žádná rezoluce evropského parlamentu nemůže
popřít vztyčení rudé vlajky na střeše německého Reichstagu, čin, který se stal
symbolem vítězství socialismu nad fašismem. Ba co víc - tento čin ukázal, že ať
již je útok imperialismu sebezuřivější, nemůže zastavit společenský vývoj
vedoucí k socialismu.
Poselství 60. výročí vítězství nad fašismem je živoucí a
aktuální. Je spojeno s jednotným vítězným bojem lidu proti imperialistickému
barbarství, které bude mít stejný osud jako fašistická osa. I ono bude na hlavu
poraženo.
Není na pořadu dne zabývat se podrobně oněmi událostmi, ale
strženi touto stručnou a nutnou úvodní historickou poznámkou se domníváme, že
nadešla doba vypracování správné strategie komunistického hnutí.
A) CHARAKTER NAŠÍ EPOCHY
Nezbytným předpokladem pro správné určení strategie
komunistického hnutí se jeví zhodnocení charakteru dané epochy. Kontrarevoluce
v SSSR a v ostatních socialistických zemích vedla k nakupení zmatků, které jako
kdyby nám zakryly výhled. Objevili se tací, kteří začali hovořit o "konci
dějin", hodnotíce tak kapitalismus jako řád schopný přežít na věky.
Jiní se snažili ostatní přesvědčit o tom, že jsme se dostali
do kvalitativně odlišného stadia vývoje, stojícího mimo analýzy Marxe a Lenina.
Že se nacházíme ve stadiu tzv. "globalizace" nebo tzv.
"superimperialismu". Tvůrci těchto názorů se snaží za každou cenu
prokázat, že marxismus jako celek, anebo jeho velká část je teorii přežitou.
Reakční události posledních let nemění ani v nejmenším naše
pevné přesvědčení a víru v socialistickou a komunistickou perspektivu
společenského vývoje jako historickou možnost a nutnost. Ohromné bohatství je
soustřeďováno stále více v menším počtu rukou, zatímco široké lidové vrstvy
upadají do stále větší bídy, miliardy lidi žijí v nouzi, nedostatku a neštěstí.
Kolosální materiální pokrok postupuje ruku v ruce s likvidací společenských
vymožeností, které pracující získali na základě dlouholetých, obětiplných bojů.
Vyostření protikladu ekonomické krize kapitalismu i s jejich
důsledky a dopady na třídu pracujících a na lidové síly společně s
vnitroimperialistickými antagonismy představují objektivní základ, z něhož lze
rozvinout cestu velkých společenských změn a socialistických revoluci v celé
řadě zemí.
Rozpor mezi kapitálem a prací představuje objektivně
základnu, pramen a hybnou silu dalšího společenského vývoje.
V. I. Lenin, opíraje se o marxistickou teorii, definoval
základní znaky současného, státně monopolního kapitalismu v jeho nejvyšším
stadiu tedy ve stadiu imperialismu. Jeho charakteristika imperialismu platí v
plné míře i dnes. Na tomto základě považuje KS Řecka současnou epochu za epochu
přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a svou strategii vytyčuje na
základě tohoto hodnocení.
Jsme přesvědčeni o tom, že na stejném základě musí také
současné mezinárodní komunistické hnutí vypracovat společnou strategii dalšího
postupu namířenou proti imperialismu a jeho snahám oklešťovat lidová hnuti a
proudy, které imperialismus zpochybňují v rámci stávajícího systému.
B) CÍLE BOJE HNUTÍ PRACUJÍCÍCH
Dnes je ze strany sociální demokracie a oportunistu
prosazován přístup tzv. "realistických" snah a požadavků, které si
může hnutí pracujících klást a jejichž cílem je spravedlivější rozdělování
bohatství v rámci stávajícího kapitalismu. Současně tyto síly předstírají, že
nevidí gigantické zisky kapitálu a ani růst potřeb pracujících, které vyplývají
z omezování a z likvidace vymožeností pracujících, především v posledních 15
letech.
Domníváme se, že dělnická třída nemá žádný důvod omezovat
svoje požadavky, zaujímat obranné pozice v rámci tzv. reálně dosažitelného.
Tato taktika nutně vede ke kupčení s tím, čeho všeho se musí vzdát. Takovéto
směry jsou pěstovány z pozice kompromisu, třídní spolupráce a konsenzu, z
pozice, která se předem vzdává jakékoliv revoluční myšlenky a jejímž vodítkem
je myšlenka tzv. "lepšího a pro lidového řízení utlačovatelského
systému".
V podmínkách vyostření třídního boje a vyostření
ideologického boje s revizionizmem a oportunismem může dělnická třída získat
více vymožeností v rámci kapitalismu. Aby však nebyla zavedena až k opuštění
své historické role "hrobaře" kapitalismu, musí prosazovat celý
soubor úderných požadavků. Na jedné straně se tyto požadavky opírají o stále
rostoucí potřeby lidových vrstev (zásadně bezplatné zdravotnictví, sociální
pojištění, snížení důchodového věku na 60 let pro muže a 55 let pro ženy,
vyhovující úroveň platů a důchodů, zkracování pracovní doby na 7 hodin denně,
dosažení 35 hodinového pracovního týdne aj.), na straně druhé musí odhalovat
nehorázný růst zisků kapitalistů a protilidovost vlád a jejich mezinárodních
organizací, jejichž opatření ignorují potřeby lidových vrstev národa.
Dnes, bez ohledu na negativní mezinárodní poměr sil, narůstá
potřeba socialismu jako jediné možné odpovědi na současné problémy dělnické
třídy a jejích spojenců. Tato nutnost též vyplývá z požadavků dělnické třídy a
ostatních lidových vrstev, které stoji v protikladu ke snahám sil kapitálu a
imperialismu a které mohou být plně a bezpečně uspokojeny pouze v socialismu,
kdy dochází k zespolečenštění výrobních prostředků, kdy je hospodářství
centrálně plánované, stejně tak jako rozděleni pracovní sily a její ztotožnění
se s výše uvedeným.
C) KOMUNISTÉ A JEJICH SPOJENCI
S velkou naléhavosti se dostává na pořad dne otázka
sjednocování politických sil ve spojenectví, které by usnadňovalo boj proti
antilidovým opatřením, která uskutečňují buržoazní vlády, a jež by dopomohlo ke
změně situace a dokázalo by odolat místnímu i mezinárodnímu tlaku. Některé
politické sily hovoří o nutnosti vytvořit "protineoliberální frontu"
nebo "jednotu levicových sil", případně "uskupení levého středu".
Otázka pro nás zní: je pro komunistickou stranu správné účastnit se těchto
jednot, které si kladou jediný cíl- změkčit dopady hyperliberální politiky?
Stojí za to snaha dotovat politickou silou tato spojenectví, která jsou ve své
podstatě pouze levicovými samozvanci? A to právě v okamžiku, kdy řada těchto
"levicových" sil nejenže neodsuzuje ani slovem velmi vážné kroky a
postupy reakčních sil a imperialistických organizací, jako jsou NATO nebo EU, v
okamžiku, kdy dokonce podporují jejich politiku? Neprokázal sám život, že tzv.
"levý střed" se v ničem neodlišuje od tzv. "pravého středu"
v jejich postoji k zájmům pracujících a že tato "středolevice"
dokonce hrála jednu z předních roli v imperialistických válkách, např. v
případě jugoslávského lidu, který neváhala vykoupat v krvi?
Jsme přesvědčeni o tom, že tato "levicová"
uskupení, různá "sjednocení levice" a "antineoliberální
spojenectví" nepředstavují nic jiného než pouhé udržování a řízení
stávajícího stavu s cílem vytvořit obraz sociálního profilu buržoazní moci,
vyprchaného neokeynesismu a sociálnědemokratického modelu.
Termín "antiliberální fronta" představuje jednu z
forem politiky a způsobu řízení ekonomiky v rámci kapitalistického systému. Z
této skutečnosti pramení též požadavky a cíle boje, který nevyjadřuje konečné
řešení, nýbrž pouze politiku řízení a usměrňování nejkřiklavějších jevů, jako
je např. současná bída. Prakticky se tato politika staví do protikladu k
lidovým zájmům. Tato politika je nebezpečná o to víc, že se vydává za politiku
levicovou.
Např. příznivci tzv. "sjednocené levice" a
"antiliberálního spojenectví" nás vyzývají, abychom bojovali proti
nezaměstnanosti. Ale jaký způsob boje navrhují? Spojují problematiku řešení
nezaměstnanosti se zvyšováním investic, s kvalitnějším rozdělováním
Společenských prostředků, se zkracováním pracovní doby. Nechtějí a nedokážou
vidět, že dnešní nárůst investic nevede k vyrovnávání se s nezaměstnaností.
Naopak. V prohlubující se reakčnosti kapitalistického prostředí nezaměstnanost
narůstá, neboť investice v podmínkách pohybu kapitálu, svobodného trhu práce,
služeb a zboží, v podmínkách zvyšování produktivity za účelem dalšího zvyšování
zisku a kapitalistické konkurenceschopnosti mají jen jeden výsledek: katastrofu
výrobních sil, hlavně pracovní sily, a rozvoj výběrových odvětví ekonomiky a
služeb, které zaručují maximální zisk, zatímco ostatní obory zůstávají strnulé
nebo ustupují do pozadí. Neberou na vědomí, že investoři právě proto, že jsou
kapitalisty, neváhají zavřít podnik a přesunout se do zahraničí jenom proto,
aby zaručili pro sebe co největší míru zisku.
Zkrácení pracovní doby samo o sobě nemůže přinést analogický
nárůst počtu pracovních míst v okamžiku, kdy fungují zákony kapitalistického
trhu a obecně konkrétního způsobu produkce, tedy zákony nadhodnoty, kdy platí
zákonitost kapitalistické ekonomiky, v níž využívání nových technologií
způsobuje tendenci zmenšování průměrné míry zisku kapitalisty, což ve svých
důsledcích vede k tvrdým opatřením, která usilují o co největší snížení ceny
pracovní sily a ceny tzv. živé práce s cílem využít náhradní pracovní sílu k
tomu, aby padly mzdy a sociální vymoženosti pracujících, aby byla umožněna
maximální podřízenost pracujících a bylo možné je lacino nakupovat.
Problém tedy není v investicích, ale v tom, kdo vlastní
výrobní prostředky a kdo využívá plody vývoje a rozvoje. Problém se nevyčerpává
nárůstem HDP, ale tím, komu jeho růst slouží a kdo při něm ztrácí.
Právě sily oportunismu, sily tzv. "neolevice"
podpořily a tím umožnily prosazeni flexibilních forem práce a pracovních vztahů
s logikou tzv. "konkurenceschopnosti národní ekonomiky". Jedná se o
kroky, které velmi negativně ovlivňuje a poškozuje dělnickou třídu. Přijímají
za své vzájemnou existenci soukromého a veřejného vlastnictví v oborech, jako
jsou zdravotnictví a školství, souhlas s privatizacemi, staly se doslova
advokáty "menší úlohy státu". Podporují imperialistické sjednocování,
jako je EU, podporují dokonce vytvoření euroarmády. Podporují myšlenku EU jako
protipólu USA a nepovažují ji za jednoho z katanů lidu.
Z toho vyplývá, že další minimální linii boje je linie namířená
proti kapitalistickým reformám, linie podpory současných požadavků a potřeb
dělnické třídy a lidových vrstev.
D) ANTIIMPERIALlSTICKÁ, ANTIMONOPOLNI DEMOKRATICKÁ FRONTA
KS Řecka zavrhuje výše navrženou cestu spolupráce a
prosazuje vlastni návrh na společensko-politické sjednoceni
antiimperialistické, antimonopolní demokratické fronty, která rozhodující měrou
přispěje k vytvoření a dozrání subjektivního faktoru vedoucího k socialistické
revoluci.
15. sjezd KS Řecka v roce 1996 definoval nový program, který
vychází z potřeb vzniklých po rozpadu socialistického tábora v Evropě.
Konstatoval, že řecký kapitalismus se nachází ve své poslední vývojové fázi,
tedy ve stadiu státně monopolního kapitalismu. V Řecku existují materiální
předpoklady k přechodu k socialismu. Řecko se nachází v závislé pozici na
celosvětovém imperialistickém systému. Program také určil charakter budoucí
revoluce jako socialistické.
V programu KS Řecka se mj. říká: "Antiimperialistická,
antimonopolní demokratická linie boje přispívá ke sjednocení velkého množství
lidu v odboji a k obraně jeho zájmů před útočností velkého kapitálu. Jedná se o
cestu, která pomáhá změnit poměr sil, napomáhá tomu, aby za určitých podmínek
mohlo dojít k přechodu k socialismu. Ve srovnání s minulými lety je tento boj a
toto úsilí spojeno mnohem intenzivněji, je spojeno organizačně s bojem za
svržení kapitalismu.
Přirozeně se střetává se systémem tam, kde dochází ke
zpochybnění samotných základů kapitalistické hegemonie. Vytváří předpoklady pro
získání politické moci dělnickou třídou a jejími spojenci."
Antiimperialistická, antimonopolní fronta boje je
objektivním výrazem široké společenské základny, zájmů většiny lidí, na kterou
negativně dopadá působení nadnárodních monopolů, jež pramení z účasti naší země
v imperialistických organizacích. Jedná se o spojenectví zájmů dělnické třídy,
pracovníků v zemědělství, středních vrstev ve městech, společenských hnutí,
která bojují za demokratická práva a mají snahu překazit imperialistické plány
zaměřené proti lidu a proti míru.
Proces sjednocování fronty je uskutečňován v rovině boje za
vyostření problémů, které jsou v centru zájmů lidových vrstev a celé země, na
půdě ideologického a politického měření sil s místní oligarchií, v rovině
mnohotvárných mechanizmů státu, v rovině politických opatření, která
představují prosazování zájmů vládnoucí třídy a slouží výhradně jí.
KS Řecka orientuje činnost na širší spolupráci a
sjednocování lidových sil, klade důraz na rozvoj boje proti kapitalistickým
reformám, zaměřuje se především na organizování boje dělnické třídy, a to s
podporou odborového hnutí PAME, usiluje o zvyšování masovosti boje, o orientaci
odborů a masových organizací na rozvíjení boje za naplňování cílů a požadavků,
které slouží zájmům pracujících a lidových vrstev.
Podporuje spojenectví a boj proti reakčním zákonům, boj za
demokratická práva a svobody. Podílí se na podporování a sjednocování sil v
boji za mír, proti imperialistickým válkám a proti účasti Řecka v těchto
konfliktech. Stála v první linii solidarity s národy a hnutími, která jsou
nucena vyrovnávat se s imperialistickou útočností, jako jsou Palestina, Kypr,
Kuba, KLDR, irácký lid, lid Afghánistánu a další národy, které trpí pod tíhou
válek, bídy, nemocí, přírodních katastrof, jež jsou produktem imperialistického
uspořádání světa. KS Řecka se aktivně účastnila mezinárodních akcí a
demonstrací za odsouzení imperialistické útočnosti a imperialistických válek
USA, NATO, EU.
Síla fronty pramení z vedoucího postavení dělnické třídy a
její strany, v jednotném postupu, ve spojenectví se sociálními vrstvami, které
působí antimonopolním a antiimperialistickým směrem.
KS Řecka si při vytváření jednotné fronty neklade podmínku
souhlasu se socialismem, s programem strany, v němž je uvedeno, že neexistuje
mezistupeň mezi buržoazní a socialistickou politickou mocí.
Fronta je složena z různorodých společenských a politických
sil, které zaujímají rozmanitá společenská postavení a ideově-politické pozice.
Tyto síly ale souhlasí s nutností vybojovat na základě sociální solidarity
alternativní cestu dalšího vývoje, protikladnou k současné cestě hájící zájmy
monopolů a imperialistických uskupení. Sjednocování této fronty vyžaduje
existenci jisté platformy souhlasu s programovými směry a cíli boje, které musí
být organicky propojeny a stupňovitě uspořádány do antimonopolního a
antiimperialistického rámce.
Strana formulovala myšlenku lidové moci a lidové ekonomiky,
která by mohla fungovat jako sjednocující prvek, neboť obsahuje základní
faktory, které ji odlišují od dnešní moci a od různých variant řízení
stávajícího systému. Rozumí se samo sebou, že tyto pojmy a jejich obsah jsou
pro KS Řecka totožné se socialismem, ale zároveň mohou pomoci ke sjednocení ostatních
radikálních sil, které prozatím nedefinovaly socialismus jako svůj strategický
cíl ani cesty k jeho dosažení.
Fronta ukazuje lidem, že je nutné prosadit v rovině
politické moci zájmy vykořisťovaných, zneužívaných a utiskovaných lidových sil
v návaznosti na programový rámec lidové moci a ekonomie. Pilíři lidové moci
budou:
- společné státní vlastnictví základních výrobních
prostředků
- družstevnictví
- výhradně státní, bezplatný systém vzdělávání,
zdravotnictví a péče _ vybudování národního centra řízení ekonomiky.
Předpokladem této politiky je osvobození se od
imperialistických organizací, jako jsou NATO a EU.
KS Řecka, bojujíc za vytváření antiimperialistické,
antimonopolní demokratické fronty, za její nepřetržitý rozvoj a posilování, si
zároveň uchovává ideologickou, politickou a organizační suverenitu. A toto
právo
samozřejmě přiznává všem zúčastněným spojencům.
KS Řecka prosazuje trvale a důsledně politiku spojenectví a
současně předkládá lidu vlastní program, v němž prosazuje a zdůvodňuje nutnost
a aktuálnost socialismu.
Domníváme se, že na základě výše uvedeného je zřejmé, že KS
Řecka považuje za nemožné, aby se komunistické hnutí jak na národní, tak na
mezinárodní úrovni účastnilo na řízení kapitalistické krize v rámci
"antineoliberálních" nebo "středolevých" vlád. Boj proti
imperialismu, proti buržoazním stranám, boj se sociální demokracií a oportunismem
nemá smysl, je-li veden slabou frontou s nepropracovanou strategií.
Jsme přesvědčeni, že pouze linie, která usiluje o svržení
základů kapitalistického systému, o sjednocení a soustřeďování sil dělnické
třídy a maloburžoazních vrstev města a venkova zaměřených proti monopolům a
imperialismu, sil, které nastolí otázku lidové moci, může v dnešních podmínkách
postavit hráz brutální útočnosti kapitálu.
Jsme přesvědčeni, že pouze tato linie může otevřít
perspektivy revoluce, že může otevřít cestu k vytvoření socialismu v naší zemi.
Apostolis Pappas