18. sjezd Komunistické strany Řecka (KKE), plníc úkol
zadaný 7. sjezdem před čtyřmi lety, se hlouběji zabýval příčinami vítězství
kontrarevoluce a restaurace kapitalismu. To je imperativem pro obnovení víry v
socialismus. Nyní již po století buržoazní polemika vedená proti komunistickému
hnutí soustřeďuje svou palbu na revoluční jádro dělnického hnutí, na
komunistickou stranu. To je také cíl dnešní antikomunistické vlny u
příležitosti pádu Berlínské zdi. Bojují proti nezbytnosti revoluce a její
politické ratolesti, diktatuře proletariátu, která je silou revoluční dělnické
třídy. Bojují obzvláště proti výsledkům první vítězné revoluce, Říjnové
revoluce v Rusku. Nyní již po století byl každý proud negující, ustupující nebo
rezignující na nezbytnost revolučního boje prosazován jako "demokratický
socialismus", v opozici vůči tzv. totalitnímu, "diktátorskému",
"pučistickému" komunismu. Naše strana rovněž odmítá pojem
"Socialismus pro 21. století", což znamená negaci konkrétní
socialistické zkušenosti minulého století.
Dnes se mezinárodní oportunismus přeskupil ve Stranu
evropské levice, která vystupňovala rétoriku "demokratického
socialismu" v podmínkách souběžného projevu kapitalistické ekonomické
krize. Jejich postoj je poučný: V některých případech negují celé 70leté
vítězství SSSR, v jiných se specificky zaměřují na období, v jehož průběhu byly
položeny socialistické základy, jakož i na osobu J. V. Stalina. Ať je to
jakkoliv, vždy podporují ty politické praktiky, které představovaly odklon od
socialistického kurzu.
Studujeme bezohledný kurz třídního boje v průběhu přechodu k
nové společnosti, jejích základů a rozvoje, v zájmu rozšíření a prohloubení
nových výrobních vztahů a rozdělování, všech společenských vztahů a při
vytváření nového člověka. V tomto procesu upozorňujeme na protiklady, chyby a
odchylky způsobené pod tlakem mezinárodního poměru sil, aniž utíkáme k
všeobecnému nihilismu. Zkoumáme věci kritickým a sebekritickým způsobem, aby se
tak KKE stala součástí mezinárodního komunistického hnutí, silnější v boji za
svržení kapitalismu, při budování socialismu.
Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku z roku 1917
znamenala startovní bod pro jeden z největších výdobytků civilizace v dějinách
lidstva, odstranění vykořisťování člověka člověkem. Sovětský svaz a světový
socialistický systém představoval po půlstoletí jedinou reálnou protiváhu proti
imperialistické agresi. Úloha Sovětského svazu v antifašistickém lidovém
vítězství v průběhu druhé světové války byla rozhodující. Socialistický stát
poskytoval bezprecedentní příklady internacionální solidarity s národy, které
bojovaly proti vykořisťování, cizí okupaci a imperialistické intervenci.
Vymoženosti dělníků v socialistických státech byly po mnoho desetiletí
příkladem a přispívaly k úspěchům, které si vydobyla dělnická třída a lidové
hnutí v kapitalistických společnostech. Diktatura proletariátu, moc revolučních
dělníků ve státě, který vyjadřoval zájmy většiny společnosti vykořisťovaného
lidu, a nikoliv menšiny vykořisťovatelů, se prokázala jako vyšší forma demokracie.
Sám socialismus je však prvním stadiem komunistické
sociálně-ekonomické formace, není nezávislou sociálně-ekonomickou formací. Je
to nezralý, nerozvinutý komunismus. Naprosté nastolení komunistických vztahů
vyžaduje překonání prvků nezralosti, které charakterizují jeho nižší stadium,
socialismus. Nezralý komunismus znamená, že komunistické vztahy ve výrobě a
rozdělování ještě nepřevládly. Pro základní zákon komunistického výrobního
způsobu platí: ?Výroba úměrná pro rozšířené uspokojování společenských potřeb.?
Koncentrované výrobní prostředky jsou zespolečenštěny, ale na počátku stále
ještě zůstávají formy individuálního a skupinového vlastnictví, které
představují základ pro existenci vztahů komodity - peníze. Jsou ustaveny formy
výrobních kooperativů, a to v těch sektorech, kde ještě úroveň výrobních sil
nedovoluje zespolečenštění výrobních prostředků. Formy skupinového vlastnictví
představují přechodné formy vlastnictví mezi soukromým a společenským
vlastnictvím a nikoliv nezralou formu komunistických vztahů.
Velká část společenských potřeb je kryta komplexně a
bezplatně. Významná část společenského produktu pro individuální spotřebu je
však rozdělována na podkladě zásady ?každému podle jeho práce, přičemž každý
pracuje podle svých schopností?. V podmínkách rozvinutého komunismu je
rozdělování společenského produktu založeno na zásadě ?každému podle jeho
potřeb?. Za socialismu na základě ekonomické nedokonalosti nadále existují
společenské nerovnosti, společenská stratifikace, významné rozdíly či dokonce
protiklady.
Přístup argumentující existencí "přechodných
společností", s odlišnými charakteristikami jak ve vztahu ke kapitalismu,
tak ve vztahu k socialismu, je nesprávný. Vycházejíc z tohoto hlediska je
rozvoj kapitalistických vztahů v Číně a ve Vietnamu chybně interpretován jako
systém představující přechodné "mnohosektorové společnosti". My však
nepřehlížíme zvláštní charakteristiky období, které je v marxistické
bibliografii známo jako "přechodné období", v jehož průběhu usiluje
socialistická revoluce o vítězství. Historická zkušenost prokázala, že toto
období nemůže trvat po dlouhou dobu. V SSSR bylo toto první období dovršeno v
polovině 30. let.
Soudíme, že přechodné období není nezávislé na procesu
socialistické výstavby, protože v jeho průběhu je vytvořena základna pro rozvoj
komunistické společnosti ve své první fázi. Současně chceme podtrhnout, že
diktatura proletariátu jako nástroj třídní nadvlády a třídního boje je
nezbytná, a to nejen v průběhu "přechodného období" pro upevnění nové
moci, realizaci opatření pro rozvoj nových ekonomických vztahů a odstranění
kapitalistických vztahů, ale rovněž v průběhu rozvoje socialismu až do jejího
dozrání do vyššího, komunistického stadia. Socialistickou výstavbu považujeme
za nepřetržitý proces, který začíná dobytím moci dělnickou třídou.
Socializace za socialismu, jakož i celá organizace ekonomiky
a společnosti, je uskutečňována státem dělnické třídy, pod vedením komunistické
strany, jež závisí na mobilizaci pracujících mas a dělnické kontrole. Dovršená
převaha komunistických vztahů, přechod k vyšší fázi nové sociálně-ekonomické
formace, předpokládá naprosté zrušení tříd. Rozvoj komunistického způsobu
výroby v jejím prvním stadiu, socialismu, je proces, v jehož průběhu je rušeno
rozdělování společenského produktu v monetární formě. Komunistická výroba - i
ve svém nezralém stadiu - je přímo společenskou výrobou. Mezi problémy
centrálního plánování náleží komplexní otázka stanovení "společenských
potřeb", obzvláště v mezinárodních podmínkách, kdy kapitalismus tvaruje
spíše deformovanou koncepci toho, co jsou skutečně společenské potřeby.
Společenské potřeby jsou určeny na podkladě rozvoje produktivních sil, jehož
bylo dosaženo v daném historickém období.
Podle našeho názoru je nesprávné teoreticky argumentovat, že
zákon hodnoty je hybným zákonem komunistického způsobu výroby v jeho prvním
(socialistickém) stadiu. Tento přístup se stal dominantním od dekády 50. let v
SSSR a ve většině komunistických stran. Připomínáme, že toto bylo předmětem
intenzivních diskusí v SSSR, kde J. V. Stalin jako generální tajemník
komunistické strany vedl organizovanou vnitrostranickou diskusi a podporoval
protitržní směr. Čelil proudu, který prosazoval upevnění vztahů komodita -
peníze.
V průběhu socialistické výstavby převládaly mylné teoretické
a politické přístupy a vedly k dramatickému vývoji v letech 1989-1991, k
vítězství kontrarevoluce. KKE odmítá teorie, které tvrdí, že tyto společnosti
byly jistým druhem ?nového vykořisťovatelského systému? nebo formou ?státního
kapitalismu?, jak to tvrdí různé oportunistické proudy. Kontrarevoluce v SSSR
nebyla výsledkem imperialistické vojenské intervence, ale přišla spíše zevnitř
a shora jako výsledek oportunistické mutace komunistické strany a
odpovídajícího politického vedení sovětské moci. Přisuzujeme prioritu vnitřním
faktorům, sociálně-ekonomickým podmínkám, které mohou reprodukovat oportunismus
na bázi socialistické výstavby, aniž pochopitelně podceňujeme dlouhodobý efekt
a mnohotvárné zasahování imperialismu do rozvoje oportunismu a jeho evoluce v
kontrarevoluční sílu.
Komunistická strana Řecka založila svoje studium podle
následujících směrů: 1. Ekonomika v průběhu socialistické výstavby. 2. Působení
diktatury proletariátu a úloha KS za socialismu, nižšího stadia komunismu. 3.
Strategie a rozvoj mezinárodního komunistického hnutí.
XX. sjezd KSSS (1956) stojí jako bod obratu, protože na
tomto sjezdu byla přijata série oportunistických stanovisek v otázkách
týkajících se ekonomiky, strategie komunistického hnutí a mezinárodních vztahů,
jeho teze ve prospěch "různosti forem přechodu k socialismu za jistých
podmínek", linie "mírového soužití" spojená s možností
parlamentního přechodu k socialismu v Evropě, strategie, která již existovala v
řadě komunistických stran a skončila tak, že získala ve většině z nich hlavní
slovo. Tato teze představovala esenci revize poučení ze sovětské revoluční
zkušenosti s reformistickou, sociálně demokratickou strategií. Převládlo
hodnocení, že existoval vztah "subordinace a závislosti" každé
kapitalistické země na USA, a byla přijata strategie "antimonopolní
vlády" jako druh stadia mezi socialismem a kapitalismem, který vyřeší
problémy "závislosti" na USA.
Postoj několika komunistických stran vůči sociální
demokracii byl součástí této strategie. Názor, že by sociální demokracie mohla
být rozlišena na "levici" a "pravici", se stal dominantním,
vážně oslabující ideologický zápas s ní. Na XXII. sjezdu KSSS (1961) byla
přijata další chybná hodnocení a přístupy týkající se "rozvinutého
socialismu", "konce třídního boje" a "všelidového
státu". V západní Evropě, v řadách mnoha komunistických stran, se rozvíjel
pod záminkou národních zvláštností každé země oportunistický proud známý jako
"eurokomunismus", proud, který odmítal vědecké zákony socialistické
revoluce, diktaturu proletariátu a revoluční boj obecně.
Byl změněn vzájemný vztah sil v boji vedeném v průběhu
celého předcházejícího období, se změnou ve prospěch
revizionisticko-oportunistických postojů, vedoucí k tomu, že strana postupně
ztratila svůj revoluční charakter. V dekádě 80. let se za přestavby oportunismus
rozvinul ve zrádcovskou, kontrarevoluční sílu. Pokračujeme v prošetřování všech
faktorů, které ke kontrarevoluci přispěly.
Vývoj neobhajuje celkový postoj "maoistického"
proudu vůči budování socialismu v SSSR, charakteristiku SSSR jako sociálně-imperialistickou,
podporu kontrarevoluce a otevřeně reakčních sil, sblížení Číny s USA, ani
nesrovnalosti v otázkách socialistické výstavby v Číně (např. uznání národní
buržoazie jako spojence v socialistické výstavbě, atd.). Naše vlastní hodnocení
považuje za danou obranu výstavby socialismu v SSSR a v dalších zemích a jejich
přispění.
Studujeme rovněž dopad problémů ideologické a strategické
jednoty vyjadřované v průběhu celého běhu Komunistické internacionály (KI),
pokud jde o charakter revoluce, povahu nadcházející války po vzestupu fašismu v
Německu a postoj vůči sociální demokracii. Bez ohledu na důvody, které vedly k
rozpuštění KI, existuje objektivní potřeba mezinárodního komunistického hnutí
formulovat jednotnou revoluční strategii, plánovat a koordinovat jeho aktivity.
Komunistická strana Řecka společně s dalšími komunistickými
stranami a marxističtí vědci, zvláště ze zemí, které byly v minulosti zapojeny
do socialistické výstavby, budou nadále zkoumat specifické otázky, které přesně
definuje 18. sjezd, a to ve spolupráci s dalšími komunistickými silami. Jediným
východiskem a nevyhnutelnou perspektivou zůstává socialismus, a to přes porážku
na konci 20. století a přes imperialistickou deformaci a antikomunistické
útoky. Kontrarevoluční převrat nemění charakter epochy. 21. století bude
stoletím nového vzestupu světového revolučního hnutí a nových sérií
socialistických revolucí.
Nikos Seretakis